Máte někdy pocit, že každý pohled na vás je jako krok na tenkém ledu – jen čekáte, kdy praskne?

Sebevědomí je jako ledová plocha. Někdy na ni vjedeme ladně, s pocitem, že dnes můžeme soutěžit v krasobruslení. Jindy sotva uděláme krok a už se kloužeme k zemi jako neopatrný tučňák.

Kdysi jsem si myslela, že sebevědomí znamená mít vždycky jasno, umět si stát za svým a nikdy nepochybovat. Že člověk, který je si jistý, přece neřeší, co si o něm myslí ostatní, že? Jenže pak jsem zjistila, že

skutečné sebevědomí není absence pochybností. Je to schopnost projít jimi a neutéct.

Postavit se doprostřed ledové plochy a věřit, že to ustojím – i když pod nohama občas zavrzá.

Hranice jako mantinel

Často slyšíme, že zdravé hranice jsou klíčem k sebevědomí. A souhlasím. Ale víte, co je ještě těžší než je nastavit? Ustát ten okamžik, kdy na ně někdo narazí.

Když řekneme „tohle mi není příjemné“ a na druhé straně je ticho.

Když odmítneme něco, co by dřív bylo automatické „ano“, a cítíme ten zvláštní neklid, jestli jsme náhodou neudělali chybu.

Jenže hranice nejsou zdi, které stavíme proti ostatním.

Jsou to mantinely, které nám pomáhají se na tom ledě udržet. A to, že se někdo jiný cítí nepohodlně, neznamená, že my děláme něco špatně. Znamená to jen, že si okolí zvyklo, že vždycky ustoupíme – a teď je najednou překvapené, že je tomu jinak.

Sebevědomí neroste ze dne na den

S každým malým krokem – s každým „tentokrát to zkusím jinak“ – se stáváme jistějšími. A tak se učíme znát sama sebe.

Nemůžeme čekat, že jednoho dne vstaneme a všechno bude jasné.

Spíš si dovolme být v procesu. Poznávat, co nám dělá dobře, a říkat si o to. Nejen proto, že „máme být sebevědomější“, ale protože to chceme.

Možná dnes jen řeknete „tohle mi není příjemné“.

Možná si dovolíte dát si prostor na rozhodnutí.

Možná jen zůstanete chvíli stát na kraji ledu, než se odrazíte.

Nečekejme na dokonalý moment. Udělejme dnes jeden malý krůček.